COSERE | 121 Haberman nabízí behaviorální definici profesního vyhoření, kterou popisuje jako: Stav, kdy učitel zůstává zaměstnancem, ale přestává fungovat jako profesionál. Učitel se věnuje výuce, ale postrádá emocionální angažovanost a pocit efektivity. Nabyl přesvědčení, že jeho úsilí nebude mít pozitivní dopad na život žáků. V důsledku toho se mění v neangažovaného zaměstnance, který se necítí být zodpovědný za chování studentů či výuku. Jeho jediným cílem je splnit minimální požadavky a udržet si zaměstnání (Haberman, 1995). Tři složky pracovního vyhoření Původně bylo pracovní vyhoření pojímáno jako jednodimenzionální model. Maslachová (2001) jej však rozšířila a vytvořila vícedimenzionální model, v němž identifikovala tři klíčové složky: emoční vyčerpání, depersonalizaci a pocit sníženého osobního výkonu. • Emocionální vyčerpání (EE) zahrnuje pocit, že emocionální zdroje člověka jsou vyčerpány, což ho činí velmi náchylným ke stresu a k únavě v důsledku požadavků specifických pro danou práci. • Depersonalizace (DP) se projevuje jako odstup od druhých, kdy jedinec neuznává druhé lidi. To se může projevit jako cynický postoj k žákům či jiným subjektům. • Pocit sníženého osobního úspěchu/výkonu (PA) zahrnuje pocit neschopnosti, selhání a snížený pocit úspěchu v profesní oblasti. Jedinci mohou hodnotit svou vlastní práci hůře než práci svých kolegů.
RkJQdWJsaXNoZXIy NzYwNDE=